Orel Eddie: nejhorší a zároveň nejznámější skokan na lyžích

Britský skokan na lyžích „Orel Eddie“ Michael Edwards se narodil 5. prosince roku 1963 v britském Cheltenhamu a odmala nepatřil k nijak nadaným sportovcům, i když na druhou stranu nebyl tak moc nešikovný, jak můžeme vidět ve filmu o neúspěšném skokanu na lyžích. Malý Michael nosil silné brýle, měl předsazenou čelisti a v jedenácti letech navíc prodělal hodně vážnou infekci kolene kvůli které strávil čtyři měsíce v nemocnici a lékaři mu poté sdělili, že s jakýmkoliv sportem je na dobro konec. Už v dětství na něm ale byla znát nesmírná touha jít si za svými sny a tuhle vlastnost si zachoval vlastně po celý svůj život. Ve dvaceti letech si vzal Edwards do hlavy, že se stane olympionikem. Bylo mu vlastně úplně jedno v jakém druhu sportu to bude, Chtěl prostě  Velkou Británii reprezentovat. Zkoušel prorazit v judu, volejbalu, jezdectví nebo třeba i sjezdovém lyžování. V žádném z těchto sportů ale neměl nejmenší šanci. V té době pracoval jako štukatér a amatérsky se věnoval právě sjezdovému lyžování.

Lyžování ho poprvé okouzlilo na lyžařském výcviku v osmé třídě, kdy se svými spolužáky vyrazil do Dolomit a vrátil se naprosto uchvácený a přesvědčený, že právě s tímto sportem se dostane na vysněnou olympiádu. Kdykoliv si Edwards díky brigádám vydělal nějaký ten peníz, ihned odletěl na kontinent si na pár dní zalyžovat a shovívaví rodiče mu psali omluvenky do školy. Na svých cestách Edwards seřizoval návštěvníkům vázání, mazal lyže nebo se ochotně ujal role instruktora. Jeho otec si vždy představoval, že po něm Michael převezme jeho štukatérskou živnost, jenže syn měl o svém životě úplně jiné plány. Když v sedmnácti letech dodělal školu, začal ihned obepisovat lyžařská střediska v Alpách a Pyrenejích a nabízel jim svoje služby instruktora. Odpověď dostal pouze z Colle di Tenda v Itálii, kde sice instruktora nesháněli, ale nabídli mu místo servismana, které s radostí přijal a v prosinci 1981 se vydal do Dolomit.

V Dolomitech byl Michael zpočátku velmi spokojený, práce ho bavilo a dokonce vyhrál i několik lokálních závodů. Při jednom pádu si zlomil klíční kost, ale to ho nemohlo zastavit a později dostal dokonce pozvánku do britské reprezentace, takže naděje na účast na OH mu svitla. V anglické však kvůli rozepřím s jedním funkcionářem brzy skončil a v té britské dostávali v té době přednost absolventi elitních škol. Když tedy nebyl zařazen do britského sjezdařského týmu pro olympijské hry v roce 1984 v Sarajevu došlo mu, že touto cestou to nepůjde a rozhodl se vydat do USA, kde byla menší konkurence. Michael věřil, že by se tam mohl prosadit a upozornit na sebe nějakým dobrým výsledkem. Ihned po příletu si ale začal uvědomovat, že to možná byl jeden velký omyl – kvůli klesajícímu kurzu libry se mu celý pobyt začal značně prodražovat a tak si musel přivydělávat hlídáním dětí a na sjezdovky to měl přes hodinu cesty. Po několika týdnech začal uvažovat o návratu do Británie, který by nejspíš i uskutečnil, kdyby si jednoho dne nevšiml skokanských můstků a když pak zjistil, že je přístup na ně zcela zdarma, tak nebylo o čem. Rozhodl se tedy přesedlat na skoky na lyžích, což byl sport ve Velké Británii do této doby naprosto neznámý ( to se ale mělo brzy změnit).

Edwards chtěl být podle svých slov jako dítě buď lyžař. nebo kaskadér a právě skoky na lyžích podle něj spojovaly obě tyto disciplíny. Nejdříve vyrazil na můstek s konstrukčním bodem 10 metrů, tedy ten vůbec nejmenší jaký je k mání. Hned úvodní pokus skončil pádem, což mu ale paradoxně dodalo kuráž. Každým dalším skokem se zlepšoval, piloval základní věci a ještě tentýž den okusil můstek K40, na kterém si „udělal“ osobní rekord 21 metrů. Další den byl Michael ještě odvážnější a vydal se dokonce na můstek s konstrukčním bodem 70 metrů, jenže tam ho odmítli pustit s tím, že je jen pro zkušené skokany. Jediná možnost bylo sehnat si trenéra, ještě chvíli potrénovat na čtyřicítce a pak by se konečně mohl dostat na sedmdesátku. Edwards začal trénovat pod dohledem Johna Wiscoma, což byl americký reprezentant z třicátých let. V rámci přípravy se přihlásil na amatérský závod v severské kombinaci Empire State Games, kde vyhrál skokanskou část pokusem dlouhým 39 a půl metru – do běžecké části už pak samozřejmě nenastoupil. I přes zlepšené výkony ho činovníci na sedmdesátku stále odmítali pustit a tak se n léto vrátil domů, vydělal nějaké peníze a za ně odletěl trénovat do Švýcarska na můstky s umělým povrchem. Edwards se stal brzy velmi známou personou lyžařských areálů a od jeho snu ho nemohlo odradit ani to, že z něj žádný skokan nikdy nebude. Závodníci a činovníci z ostatních zemí mu ale pomáhali jak mohli a to buď cennými radami či materiálně. Dostával lyže, kombinézy či helmy a i když se samozřejmě nejednalo o prvotřídní materiál, tak on byl šťastný

Širší veřejnosti dal o sobě poprvé vědět v Obersdorfu 1986, kdy startoval na závodu tradičního Turné 4 můstků (dříve Intersportturné) Výkonem 67 metrů překonal britský rekord z roku 1931, na dalších závodech ve Švédsku se mu pak dokonce povedlo neskončit poslední. Na startu olympijské sezóny 87/88 začal na svoje poměry tvrdě trénovat - běhal, trénoval na trampolíně a dokonce chodil do posilovny. V té době ho pořád znali pouze fanoušci skoku na lyžích, ale to se změnilo, když o něm těsně před olympiádou natočila stanice BBC televizní dokument, který převzali americké a kanadské TV stanice a z Michaela se prakticky přes noc stala hvězda. Na letišti v Calgary ho vítaly mraky fanoušků a díky jednomu z transparentů, který ho označoval za orla. Tady vznikla i jeho přezdívka „Eddie the Eagle“. Ještě větší poprask způsobil jeho příjezd do olympijské vesnice a první trénink, po kterém došlo dokonce k uspořádání speciální tiskové konference. Po prvním závodě, ve kterém skončil samozřejmě poslední, se zájem o jeho osobu ještě zvýšil. 50 tisíc lidí v Calgary ho odměnilo bouřlivým potleskem a skandováním a Eddie si musel dokonce najmout ochranku. Skokan, který ještě před pár dny neměl ani na letenku a musel si půjčit peníze od matky, dostával najednou od novinářů nabídky 10 000 liber za jednu fotku s přítelkyní.

Edwards skončil poslední i ve druhém olympijském závodě, ale to ho určitě moc netrápilo. Splnil si svůj sen, navrch ihned po závodě odjel limuzínou do studia na natáčení late night show, kde byl ve společnosti třeba Burta Reynoldse. Brzy poté mu telefonoval Dustin Hofman s tím, že by o něm rád natočil film - no prostě z obyčejného chlápka se prakticky přes noc stala globální celebrita. Ale jak to tak bývá, vše nebylo pouze růžové a našla se také spousta odpůrců tohoto Brita. Jeho výkony považovali za zesměšňování sportu a tvrdili, že pozornost by měla být upřena hlavně na přední světové závodníky. Tak jako tak Michael (Eddie) si splnil svůj olympijský sen. A to všechno ostatní byla jen odměna za to, že si šel i přes všechny překážky za svým a nevzdal se

Možná se ptáte, co dělá Eddie po kariéře. Ani po ní nezabřehl do stereotypu a jeho život není rozhodně nudný. Dokázal zbohatnout, záhy ale o peníze přišel , hodně cestoval, točil reklamy, byl hostem ve spoustě světových show a hlavně si život užívá a jde si za svým, tak jak to umí snad jenom on

                                                                                                      Václav Prokůpek