Václav Prokůpek: Brankář zvládl rakovinu a závislost

Ivan Hlinka, proslulý to hokejový bard, říkával, že má funkcí jak japonská kalkulačka. Angažoval se u reprezentace, na svazu, v Litvínově, zkrátka kde to šlo. Jiří Mašek, svérázná, ale pozor i všeobecně respektovaná osobnost fotbalu v Královéhradeckém kraji, je na tom podobně. „Možná proto jsme s mojí paní tak dlouho, jsme si vzácní,“ usmívá se pětačtyřicetiletý chlap, jehož životní story vydá na knížku.  

Ale začněme současností: V prvním týmu hradecké Slavie chytá krajský přebor, je také druhým asistentem, béčko vede jako kouč v I. B třídě. Pro mladé gólmany pořádá specializované tréninky, působí rovněž u dívčích reprezentací.

Sám trénuje jako zběsilý, aby ve svém věku zvládal zápasy nejvyšší krajské ligy.Pak jsou tu další bonusy bubnuje v trashmetalové skupině Mantra a ještě stíhá vychovávat dvě dcery. „Beru je s sebou i na fotbal,“ usmívá se. „Ale uznávám, že moje paní je světice.“

Mašek zkrátka jede na plný plyn. Ostatně to uměl vždycky, a to nejen na trávníku. „Moje partnerka a fotbal mě zachránily,“ vzpomíná na dobu, kdy své zájmy vrhl jiným směrem, takříkajíc do temnoty.

Na nějaký pád to přitom nevypadalo. Brankář odmalička působil v hradeckém Spartaku, elitním černobílém klubu. Maloval si, jak bude chytat pod Lízátky nejvyšší soutěž. Jeho sny rozhodně nebyly nereálné, vždyť v šestnácti dokonce dostal pozvánku do reprezentace.

Jenže idylka zanedlouho skončila. „Táta mně přitom vždycky říkal, že jestli chci něco dosáhnout, ať držím hubu,“ vzpomíná. Kdo ho zná, tuší, co se událo. Mladý brankář se postavil trenérovi, nezdály se mu jeho metody. „Řval na nás, shazoval nás. Dohodli jsme se v kabině, že mu řekneme, jestli by to nešlo změnit. A samozřejmě se ozval Mašek,“ vypráví. Tím se jeho působení v nynějším FC Hradec prakticky uzavřelo. „Řekl mi, ať se sbalím a vypadnu. Šel jsem do Borohrádku, tam končili ti odpadlíci,“ vykládá.

Ještě nějaký čas u fotbalu vydržel, ale pak přišel zlom. Na civilní vojenské službě se začal zabývat muzikou, a to velmi drsnou. „Víte, jak to muzikanti mají… Bylo toho hodně, mysleli jsme si, že dobudeme svět. Měli jsme hromadu koncertů, člověk je unavený, a proto to vygradovalo. Muzika je tvrdej svět,“ vzpomíná na bouřlivé období.

Úplně bez zábran o tom nechce mluvit, ale aspoň naznačuje. Spadl až do závislosti, z níž se však vyhrabal. Ukázalo se, že je rváč nejen na hřišti. „Podařilo se restartovat celýho Jirku Maška. Sportovec musí mít nějakou disciplínu, jeho kodex je jasný, prostě chceš něco dokázat,“ objasňuje.

S tímto přístupem se postavil i dalším hnusnému sokovi. Zvládl rakovinu varlat a později společně s exhradeckým hokejistou Peterem Frühaufem kývli kamarádům na to, že budou o nemoci přednášet mladým klukům. „Zásadní je prevence. Při náznaku problému běžte k lékaři,“ nabádá. „Není to žádná ostuda,“ dodá.

Potetovaný bojovník to zvládl. Proto si dnes užívá parádní dny. Vždyť i když se mu nesplnil sen o profesionální kariéře fotbal ho nakonec živí. Je správcem v areálu hradecké Slavie. Seká hřiště, „češe“ umělku, je ve svém živlu. „Zelená mě uklidňuje,“ potvrdí nadšeně. „Mám první práci, kdy ráno nevstávám nasr…,“ děkuje.

A to je dar, který nedostal úplně každý.

                                                      Václav Prokůpek