Fotbal

Václav Prokůpek: Záhady fotbalu v KLDR

Fotbal v této zemi je brán řekněme jako sport číslo dvě. Jelikož co se týče oblíbenosti, tak číslem jedna jsou, ať už dobrovolně či nedobrovolně, velké akce spartakiádního typu a sportovních přehlídek doplněné o individuální soutěže. Pojďme si tedy přiblížit ligový fotbal v KLDR.

Fotbal v této zemi je brán řekněme jako sport číslo dvě. Jelikož co se týče oblíbenosti, tak číslem jedna jsou, ať už dobrovolně či nedobrovolně, velké akce spartakiádního typu a sportovních přehlídek doplněné o individuální soutěže. Pojďme si tedy přiblížit ligový fotbal v KLDR.

Do roku 1977 byl veškerý sport v zemi čistě amatérskou záležitostí bez nároku na honorář. V tomto roce byl fotbal v KLDR reformován a rozdělen do tří takzvaných „úrovní“ stejně jako veškerý sport v zemi.

Úroveň tři: Je myšlen amatérský fotbal od kluků, kteří hrají venku na ulici, končící řekněme někde u klubů různých továren, podniků a závodů. V této úrovni je přísně zakázáno pobírat jakýkoliv honorář za sportovní výkon. Týmy také nemohou postoupit do žádné ligy.

Úroveň dva: Je poloprofesionální liga, ale rozhodně ne pod takovým pojmem jako známe třeba z Evropy. Jedná se o malé regionální ligy, které ovšem hráči provozují společně se zaměstnáním. Tyto týmy se mohou pokoušet probojovat do nejvyšší ligy formou poháru jako je například Hwaebul Cup (národní pohár). Ale kritéria, která dovolují postup do první ligy jsou v podstatě nesplnitelná a nejvyšší soutěž je jakousi uzavřenou společností. Pojďme se na ní tedy podívat.

Úroveň jedna: Je plně profesionální soutěž. Hráči zde pobírají plat a nemusí při tom vykonávat jiné povolání. Ovšem platem je zde spíše myšlen honorář v takové výši, která odpovídá výdělku původního povolání, které hráč kvůli fotbalu nemůže vykonávat. A opět si to nejde vykládat jako u nás v Evropě.


Nejvyšší liga se jmenuje: DPR Korejská nejvyšší liga, která spadá do konfederace AFC (asijská obdoba evropské UEFA). Liga byla založena roku 1960, ale hrála se spíše formou různých turnajů, které se konaly na různých místech s různým počtem zápasů. Klasická liga, jakou známe z Evropy (každý s každým, Doma- venku) se zde hraje až od roku 2017. Tuto ligu tvoří momentálně dvanáct klubů. Jak už jsem řekl, jde v podstatě o uzavřenou společnost. Jelikož všechny kluby v lize spadají pod národní organizace. Asi zmíním dva momentálně nejúspěšnější kluby ligy.


Tyto dva kluby pocházejí z hlavního města Pchjongjang . Oba sídlí na stejném stadionu nesoucí název Yanggakdo s kapacitou 30.000 osob. Prvním je Amrokkang. Tento klub bychom mohli nazvat jako „policejní“ jelikož je to tým, který spadá pod Ministerstvo národní bezpečnosti a většina hráčů je přímo z řad policejních složek. A druhým je nejúspěšnější klub v historii ligy nesoucí název 25. Dubna SC nebo ve zkratce 4.25 SC. Název klubu symbolizuje datum 25. Dubna 1932 (vznik Korejské lidové armády). Tento klub získal 19 titulů a spadá výhradně pod Ministerstvo ozbrojených sil, takže klub se dá označit jako „vojenský“. Spousta hráčů je souběžně také zapojena do armádních povinností.
Tyto dva kluby jsou momentálně nejčastějšími účastníky AFC Cupu (obdoba nižší evropské ligy UEFA).

 Kluby z KLDR totiž nemají možnost přímé kvalifikace do AFC Ligy mistrů (obdoba evropské UEFA Ligy mistrů).


A zde bych chtěl zmínit pohárové utkání z AFC Cupu z roku 2017 mezi severokorejským 4.25 SC proti indickému týmu FC Bengaluru. První zápas se hrál v Indii kde domácí Bengaluru vyhrálo jednoznačně 3:0. A FC Bengaluru odjelo za odvetou do Severní Koreji vstříc něčemu, co nikdy nezažili. Už před odletem do Severní Koreje byli hráči striktně obeznámeni, jak se mají chovat. Bylo jim doporučeno, aby neměli v mobilech čísla na nikoho kromě spoluhráčů a členů realizačního týmu, plus žádné zbytečné fotografie v mobilech atd. plus přísný zákaz volného pohybu.


Hned po příletu si hráči indického celku připadali jako v jiném světě. Když přiletěli na letiště v Pchjongjangu, nestačili se divit. Obrovské letiště měli pouze pro sebe a nikde nebyl ani náznak jakéhokoliv ruchu. Nikde ani jeden člověk, to samé uvnitř obrovských budov letiště. První lidé byli až nosiči zavazadel. Bohužel ke smůle hráčů se čirou náhodou téměř všem ztratila zavazadla, kde měli fotbalové vybavení. Ovšem k jejich velkému „štěstí“ se náhodou přímo u hotelu poblíž stadionu objevil otevřený obchod, kde prodávali kopačky a fotbalové příslušenství. Prodejce byl ovšem nekompromisní, za kopačky velmi nízkých kvalit požadoval jednotnou cenu v přepočtu cca 4.800 Kč. Ovšem hráči neměli na výběr, takže se museli podvolit. Co se týče pobytu v hotelu a městě, s hráči pobývala celou dobu asi 10-ti členná skupina korejských úředníků, kteří uměli perfektně anglicky a říkali hráčům, co mohou a co ne.


Pojďme k samotnému zápasu, který se odehrál v Pchjongjangu, ale nikoliv na domácím stadionu 4.25 SC (Yanggakdo), ale na stadionu, kde hrají všechny severokorejské kluby své mezinárodní zápasy. A tím je stadion nesoucí název Rungrado 1. Máje (pojmenovaný na počest svátku práce a podle ostrova Rungrado na kterém se stadion nachází. Ostrov leží na řece Tedong, která protéká hlavním městem). Jedná se o momentálně největší stadion na světě s kapacitou přes 150.000 lidí. A je to i domácí stadion severokorejské reprezentace. Ovšem kapacita na tento zápas byla využita jen z malé části. Na zápas přišlo 8.000 diváků, kteří ovšem seděli na místech a na stadionu bylo po celý zápas hrobové ticho. Hráči Bengaluru vůbec netušili, co mají čekat za reakce v případě vstřeleného gólu, tak se domluvili, že pokud vstřelí branku, pouze si plácnou bez větších emocí. Každopádně zápas nakonec skončil remízou 0:0, což stačilo indickému týmu k postupu a celý stadion byl zcela bez emocí zase vylidněn.


Hráči Bengaluru byli rádi, že vše proběhlo víceméně bez problémů a chystali se na cestu na letiště, když v tom si pro ně Severní Korea připravila ještě jedno překvapení. Hráči byli venku před hotelem, když v tom jim nad hlavou za ohromného rachotu prolétla balistická střela, která zamířila do moře asi 10 kilometrů od nich. Hráči se po sobě nechápavě dívali, načež jim jeden z průvodců řekl, ať nemají strach. Ale aby sledovali a pamatovali si jak jsou severokorejci silní a že pro ně nikdo není hrozbou a už vůbec ne USA. Zajímavé rozloučení že? Jen dodám, že hráčům Bengaluru bylo moc líto korejských fotbalistů a údajně to byli opravdu velmi dobří fotbalisté, kteří by neměli problém prosadit se v asijských ligách.

Ještě se pojďme podívat na národní fotbalový tým, který je víceméně tvořen právě hráči z Amrokgangu a 4.25 SC. Konkrétně na MS 2010 v Africe bylo 7 hráčů z 4.25 SC a 5 hráčů z Amrokgangu, takže národní tým tvořila kostra z těchto dvou týmů doplněná pouze o jednoho útočníka ze zahraničí Jong Tae Sea, který hrál tou dobou za japonské Kawasaki Frontale. Toto mistrovství bylo pro Severní Koreu velkou slávou. Severní Korea hrála předtím MS pouze jednou v roce 1966, kde došla až do čtvrtfinále. Proto byla očekávána velká paráda a tlak na hráče byl enormní.

Tým Severní Koreji se umístil na posledním čtvrtém místě, když prohrál s Portugalskem 0:7, s Pobřeží Slonoviny 0:3 a s Brazílií 1:2 a skončil tak v tabulce s 0 body a skóre 1:12. Nicméně severokorejská televize údajně odvysílala pouze jedno utkání s Brazílií s jednodenním zpožděním. Navíc utkání neukazovalo skóre a bylo sestříháno tak, že Korea vyhrála 1:0. Později uvedlo rádio Free Asia, že trenér Kim Čong-Hun byl údajně společně s některými hráči zbaven veškerých funkcí, jak ve fotbale, tak ve straně a byli odsunuti na okraj společnosti, kvůli tomu, že zradili důvěru vůdce Kim Čong-Una.

Organizace FIFA chtěla Severní Koreu za toto jednání potrestat, ale korejský fotbalový svaz napsal, že se jedná o lži, což nakonec potvrdili v dopise i sami hráči a trenér. Otázkou zůstalo, zda byl dopis napsán dobrovolně a bez emocí. Nicméně toto stačilo FIFA, aby se tím dále nezabývala.

Další zajímavost přišla v roce 2014 kdy se hrálo MS v Brazílíi. Přestože se Severní Korea na šampionát nedostala, tak korejská státní televize oznamovala, že jejich fotbalisté porazili Japonce 7:0, USA 4:0 a Čínu 2:0.

Jeden z hráčů sestavy z MS 2010 se trochu rozpovídal o tom, jak vypadá výjezd sportovců za hranice, samozřejmě anonymně. Po celou dobu výjezdu nesmí hráči opustit svoji skupinu, kterou tvoří celý tým, fotografové a úředníci komunistické strany. Samozřejmě Vás napadne, proč hráči nevyužijí možnost zůstat navždy v zahraničí. Odpověď je zcela jasná, při jakémkoliv náznaku odporu či vzdoru vůči státní autoritě by hráč okamžitě zahrnul do problémů svoji rodinu a své blízké.

                                                               Václav Prokůpek

 

 

 

 

REDAKCE