Nehody a problémy českých cyklistů

Jízda na kole je zdravá a zábavná, ale ne vždy bezpečná. Zajímá vás, jaká nebezpečí číhala na českých cestách na první cyklisty? S několika nepříjemnými nehodami na kole vás seznámí článek z roku 1904.

 

Mnohý cyklista v prvních počátcích pěstování sportu zažil leckteré mrzuté příhody. Kdo bezpečně neovládá řízení kola, musí počítati s tím, že sjede se silnice do příkopu, že narazí na patník, nebo na telegrafní tyč, že srazí se s potahem vozu a pod.

Teprve zkušenost vyvaruje před srážkami a podobnými nepříjemnostmi. Dokud není zkušenosti, zdá se cyklistovi, že předmět, jemuž se vyhýbá, neodolatelnou silou jej k sobě přitahuje. Obezřetně vyhýbá se sloupu na silnici, ale běda, zrovna do něho vrazí. Podobnou příhodu zažil včera hostinský p. Augustin Falber z Královské třídy v Karlině č. 76. Týž jel na velocipedu stromořadím u libeňského přístavu a tam vrazil kolem do stromu, spadl s kola, narazil na ostnatý drát a utrpěl komplikované zranění srážkou, pádem a ostny drátu.

Po lékařském přispění byl cyklista odkázán k domácímu ošetřování. A ještě na něho bylo podáno trestní oznámení, poněvadž jel stromořadím, kde jízda velocipedistů je zakázána.

Ještě vážnější příhoda stala se dnes po 6. hodině ranní 32letému kovodělníku Fr. Marešovi z č. 906 v Žižkově, zaměstnanému v Ringhoffrově továrně na Smíchově. Mareš jel v tu dobu na velocipedu ze Žižkova na Smíchov.

Na Karlově náměstí, když zahýbal naproti Resslově ulici směrem k Moráni, srazil se s drožkou č. 168, jejíž kočí z Vyšehradu do Spálené ulice místo po levé straně nesprávně jel po straně jízdní dráhy. Cyklista nemohl v čas zpozorovati drožku, poněvadž husté stromoví a kiosk zabránily mu rozhled. A když drožkář zpozoroval cyklistu, strhl sice koně stranou, ale srážce již nezabránil.

Rozjetý cyklista narazil na drožku s takovou prudkostí, že velociped úplně si rozbil, sám se stroje spadl, dostal se nohou pod kolo drožky a utrpěl vážné poranění. Cyklistovi byla poskytnuta první pomoc lékařská na záchranné stanici. Na kočího podal cyklista oznámení proto, že jel po nesprávné čáře ulice.

Nevhodné oblečení cyklistů

Říká se, že nic nepotěší tak jako neštěstí druhého. Článek z roku 1899 vám popíše veselý příběh cyklisty, který se o tom přesvědčil na svou kůži. Tak na to při svých letních výletech na kole či elektrokole myslete a vybírejte si vhodné cyklistické oblečení - ať nesklidíte podobný posměch.

Nedaleko zemské nemocnice zaznělo včera pronikavé zvonění, vybízející k nejspěšnějštímu útěku ze silnice na chodník.

Hned potom mihl se před očima pouličních chodců rozpálený jezdec na železném oři; napínal své svaly, jak by chtěl dosíci mistrovství světa. Když přiblížil se však a nemocnici, tu zdálo se pasantům, jak by neviditelná magická ruka táhla jezdce k zemi . . .

Hned komihl se na pravo, hned na levo, hned opět shýbl se ku předu jak sváteční jezdec, jenž vidí spásu v objetí koňova krku.

Pojednou zazněl pronikavý výkřik a cyklista vyšinul se ze sedla. Salva smíchu provázela jej, když rozloučiv se s kolem, které hledalo úkrytu na pravo, vrhl se na levo a vášnivě objímal matičku — zemi.

Domnívaje se bezpochyby, že je pštrosem a někde v sousedství Sahary, skrýval statně svůj čichový aparát do písku a méně poetickou část těla ponechával publiku k laskavému nahlédnutí. Z této trapné situace vysvobozen byl několika pasanty, kteří konečně — ujistivše jej, že není pštrosem ani na Sahaře — pomohli mu namahavě na oře.

Aby měl co nejdříve za svými zády místo, na němž jeho cyklistská čest byla pohaněna, napjal pedaly s největší silou. Pojednou zdálo se pasantům, kteří upírali na odjíždějícího cyklistu zvědavě oči, že při každém otočení šlapátka shýbá se cyklista, jak by byl transmisí uchvácen, ku kolu. A zároveň dloužil a šířil se na cyklistově nohavici bílý pruh ...

Pojednou padl cyklista opět k zemi a smíchem za břicha se popadající publikum tleskalo cyklistovi, jenž vyjel — z kalhot a zůstal na ulici v podvlékačkách.

Později se věc vysvětlila: Při prvém pádu roztrhl si kalhoty, cár z nich navinoval se na šlapátko a konečně přestěhovala se celá nohavice s nohy na šlapátko.

Proč Češi neměli cyklisty rádi?

Pokud jezdíte na kole nebo elektrokole, tak to jistě znáte - někteří lidé nemají cyklisty a jízdu na kole rádi. Kupodivu je to ale věc, která v našich zemích platí už od úplných prvopočátků cyklistiky. Jako důkaz vám nabízíme článek z roku 1889, který vám popíše tehdejší vztah běžných lidí k cyklistům.

S politováním musíme doznati, že nás prostý lid, hlavně lid živící se prací rukou svých, valně sportu našemu nepřeje. Kde hledati máme vsak příčinu této nelásky a nepřízně ?

Kdež jinde, nežli ve špatném vychování jak se strany rodičů, tak i se strany škol.

Pohleďme jen na sousední Německo! Přiházívá se tam kdy, by mládež, dělník nebo vozka dovolil si toho nejmenšího oproti velocipedistovi, kterého byli potkali na silnici ? A u nás ? U nás jinak!!

Vyjedeš-li po silnici ať již k Chuchli, ať k Dejvicům nebo Libni, ať ke Krči: jsi vydán v šanc sprostým poznámkám a nadávkám naší vlastenecké mládeže, našich uvědomělých dělníků, našich jemnocitných vozkův!

Ozveš-li se, tím hůře pro tebe, a mlčíš-li, ještě se ti vysmějí. Jedeš-li, aniž bys si koho povšiml, a potkáš-li nákladní, třeba prázdný vůz, tu vozka, nikoliv že by se ti vyhnul nebo vyhnouti chtěl, jede proti tobě tak, abysi s kolem nucen byl zajeti buď do štěrku nebo donutí tebe ku seskoku s kola. Jedeš-li blízkými vesnicemi u Prahy, vyhrne se na tebe smečka dětí a výrostkův, a dobře tobě, unikneš-li jich kamenování.

Vyjedeš-li o 6. hodině večerní směrem ze Smíchova k Chuchli, tu ti neblaze. Dělnický lid v době té ubírá se ze staveb a továren, a jest mu milou zábavou, když může tebe poctiti těmi nejvybranějšími nadávkami, ačkoliv jsi sobě toho »uvědomělého lidu« sotva byl povšiml. A lid ten, pakli jedeš silnicí, kudy vozy jedou, schválně kráčí tudy a ty musíš na banket zajeti, a zajedeš-li tam, ihned tobě vytýkají, že tam se jeti nemá.

Konec konců jest ten, že velocipedista, dle názoru našeho »prostého« lidu, při jízdě nemá žádného práva na silnici, a vůbec jest ten náš »bodrý, prostý« lid toho náhledu, že by se jízda na velocipedech zakázati měla, ač ve své nevědomosti a neuvědomělosti zapomíná, že ne sta, nýbrž tisíce dělníků při výrobě jednotlivých částí a dílů velocipedů zaměstnáno jest a prací tou se obživuje!

Kde však hledati nápravy u věci té?

Když náš lid již jednou takým jest, jak předem uvedeno, tu jedině na chlebodárcích: na továrnících, stavitelech, majetnících povozů atd. záleží, by přítrž oněm hrubostem učiněna byla.

Hlavně však co se týče onoho obtěžování velocipedistů výrostky a mládeží, tuť by mělo jedině učitelstvo naše a rodičové sami k tomu přihlížeti, by děti nejen k velocipedistům, ale vůbec ke každému vždy a všude zdvořile a slušně se chovali.

Poukazuji pouze k tomu, že okolí Pražské navštíví velocipedista-Němec a tomuto se stane nějaká podobná příjemnost. Týž pak, a to zcela po právu a spravedlnosti zajisté řekne:

„Ten český lid,“ — jak naše noviny píší — jest skutečně tak hrubý a neurvalý; lépe u nás.

Řádky tyto napsal jsem ze své vlastní zkušenosti, a podotýkám: „Buďme sami k sobě spravedlivými!“

Zveřejněno v Národních Listech roku 1889

 

                                                       Václav Prokůpek

REDAKCE