Zdeněk Ondráček zůstává nohama na zemi

Příběh jako z pohádky. Jak jinak nazvat story třicetiletého útočníka Dallasu ZDEŇKA ONDRÁŠKA, hlavního hrdiny senzačního triumfu nad Anglií. Kvalifikační zápas rozhodl v závěru prvním gólem v reprezentaci, v premiérovém startu, z první střely. Ondrášek věří, že ve čtvrtek Češi stvrdí postup na EURO výhrou s Kosovem.

Kdy vám došlo, co se proti Anglii stalo?

„Byl jsem moc rád, že jsem dostal šanci, protože jsem s ní moc nepočítal. Co se stalo, mi došlo až po delší době. Dát gól v prvním zápase v reprezentačním dresu, ještě Anglii... Tátu jsem viděl asi poprvé se slzami v očích. Neuvěřitelný večer.“

Co vám po brance problesklo hlavou?

„Prostě jsem běžel za klukama k lavičce. Skočil jsem do nich, ani nevím, jestli jsem se smál. Byl jsem úplně mimo. Než jsem šel na hřiště, ptal se mě Ondra Kúdela, jestli dám gól. Řekl jsem mu, že jo. Skoro všechny góly v Dallasu jsem dal takhle z jedničky. Říkal jsem Kubovi Janktovi, že když bude mít míč, ať zkouší takto centrovat. Masovi jsem to neříkal, ale udělal to výborně a já se pak hlavně snažil trefit bránu.“

Prožívali váš debut vaši blízcí?

„V Edenu byla celá rodina kromě snoubenky. Té jsem volal po zápase, byla také dojatá.“

Nakolik vám trefa s Anglií změnila život? Měla velký ohlas i v Dallasu?

„Všichni lidi mi gratulovali, rodina byla strašně šťastná. Ještě teď o tom mluví. Bylo to neskutečný: první zápas, první střela, první gól. Navíc proti takovému gigantovi. Pozitivní ohlasy byly i v Dallasu. Jenže jeden zápas kariéru nedělá. Jsem rád, že jsem mohl obléct dres své země, a ještě se mi zápas takhle povedl. Ale můj život se měnit nebude. Snažím se zůstat takový, jaký jsem. Dělat pořád to, co mě dostalo nahoru. Věřím, že je to ta správná cesta.“

Budete v Dallasu pokračovat i v příští sezoně?

„Mám s Dallasem smlouvu ještě na rok, plus má klub opci na další sezonu. Uvidíme. Co bude, bude.“

Dal jste si po sezoně pár dnů volna, nebo se individuálně připravujete?

„Nedal jsem si volno, v sezoně ho nemám rád. Když celý den nic nedělám, cítím se hůř než po dvou trénincích. Snažil jsem se každý den něco dělat. Poslední týden před nynějším reprezentačním srazem jsem trénoval se svým bývalým klubem Wislou Krakov. Byl jsem rád, že jsem mohl do Evropy přiletět dřív, srovnat se s časem. Dovolenou si dopřeju po srazu.

Těším se na rodinu. Kromě dvou hodin po zápase s Anglií jsem ji neviděl deset měsíců.“

Po brzkém vyřazení z play off MLS jste delší dobu bez herního vytížení, nevidíte to jako problém směrem ke kvalifikaci s Kosovem a v Bulharsku?

„Věřím, že ne, budu nachystaný. I když jsem nemohl hrát zápasy, trénoval jsem. Snažím se udržovat v kondici, na zápasy jsem o to víc hladový.“

Vzhledem k absenci Patrika Schicka, věříte, že budete pro kvalifikační finiš útočníkem číslo jedna?

„Pro tým bude ztráta, pokud Patrik nebude. On je útočníkem číslo jedna. Kdo bude místo něj, záleží na trenérovi. Ale věřím, ať už jím budu já nebo Krmelec, uděláme maximum, abychom Patrika zastoupili. I když to bude hodně těžká práce, on je top hráč.“

Věříte, že si postup zajistíte už s Kosovem? Byla by po senzačním triumfu nad Anglií jakákoli jiná varianta než vítězství zklamáním?

„Samozřejmě, o postupu chceme rozhodnout doma, před vlastními fanoušky. Nebudeme to chtít nechávat do Bulharska, navíc čekat na výsledky dalšího zápasu. Zklamáním bude i remíza, jdeme na tři body. Dáme do toho sto procent, jako s Anglií.“

Máte za sebou osm sezon v zahraničí, kdy jste působil v Norsku a Polsku. Považujete za paradox, že první pozvánka do národního mužstva dorazila až při angažmá v zámoří?

„Je fakt, že mi všichni říkali, že jsem musel letět na druhý konec světa, abych dostal pozvánku do reprezentace. Ale nezáleží na tom, kde člověk hraje. Rozhodující je, jak hraje. Třeba Bořek Dočkal jezdil na srazy z Číny i z Ameriky. Pro mě je nároďák vrchol. Když mi trenéři volali, jestli nebude problém s uvolněním, tak jsem je ujistil, že pokud mě vyberou, tak se nebudu ptát a prostě přiletím.“

Trenéři o vaší nominaci v minulosti několikrát uvažovali. Věřil jste, že se dočkáte?

„Já byl rád, že se o mně vědělo. Jednou dorazili trenéři na zápas Wisly, jenže se nepovedl mně ani týmu. Že jsem se teď dočkal, mi přijde neuvěřitelné. Jsem důkaz, proč se nikdy nevzdat. Nejsem Ronaldo ani Messi. Jsem bojovník, který se rve za klub, a teď se stejně urputně rvu za nároďák.“

Dá se tedy říct, že vás pozvánka překvapila?

„Ano. Ale určitě jsem nebyl překvapený nejvíc. Táta se o mojí nominaci dozvěděl z lidí v mém okolí poslední. Já mu volal, ale byl v práci. A když telefonoval zpátky za půl hodiny, tak už mu někdo o mojí nominaci řekl. Byl hodně zaskočený. A moc šťastný.“

Věřil byste v šanci v národním týmu před osmi či devíti lety, kdy jste měl při angažmá v Českých Budějovicích problémy mimo hřiště?

„Určitě ne. Tehdy jsem s tím hodně bojoval. V Norsku jsem pak začal novou kapitolu života. Kdybych zůstal v Česku, asi už jsem jako fotbalista moc dlouho nevydržel. Ale když jsem si srovnal život, tak se všechno otevřelo.“

Cestu na premiérový sraz vám zajistila bilance ze závěru základní části MLS, kdy jste vstřelil sedm branek. Na gól jste přitom čekal od března. Co se v půlce srpna změnilo?

„Kouč v úvodu sezony sázel na svoje koně. Já šanci nedostal. V létě to vypadalo na můj odchod, ale řekl jsem trenérovi do očí, že jsem se netrmácel deset tisíc kilometrů, abych se po čtyřech měsících vzdal a letěl domů. Pak přišla série zápasů bez vítězství a já dostal příležitost. V Montrealu jsme prohrávali o tři góly, já šel do hry v půlce. Hned první dva balony jsem zkazil, tak jsem si říkal, že se mi start vážně povedl… Ale pak jsem dal gól a zápas nakonec skončil nerozhodně. Všichni byli nadšení, jaký jsem bojovník, z mého nasazení a běžeckého výkonu. A už jsem v sestavě zůstal.“

Jaká je kvalita MLS?

„Je to absolutně jiný svět. Hodně se projevují velké časové rozdíly, stejně tak se do výkonnosti určitě promítají obrovské vzdálenosti. K většině zápasů se lítá čtyři nebo pět hodin. A ve všech soutěžích, kde jsem působil, se víc bojovalo. V Americe chtějí všichni hrát po zemi, fotbal tam mi připadá takový laxní.“

Nic podle vašeho gusta, jste vyhlášený bojovník.

„Soubojů je určitě míň. To ale neznamená, že je fotbal snadnější. Musím se víc zapojovat do hry. Musel jsem si zvykat na hodně věcí, například v létě na obrovské vedro. Připadal jsem si jako v sauně, pořád bylo přes čtyřicet stupňů. A pak i na nejrůznější pravidla, která v Evropě neznáme. Pokuty jsou za žluté karty v řadě, za červenou. Ten seznam je nekonečný.“

Už jste také platil?

„Za hrubost. V Montrealu jsem ve skrumáži strčil do protihráče. Ani jsem nedostal žlutou. Ale z ředitelství soutěže mi hned přišel papír s napomenutím a vyměřili mi pokutu 250 dolarů. To jsem byl překvapený. Bez varování hned finanční postih. Však taky v úvodu sezony všichni hráli v klidu, jen Rooney a Ibrahimovic občas předvedli nějaký zákrok na kriminál. Ale jak se blížil konec základní části, tak už červené karty padaly.“

V Dallasu se hodně řešila vaše přezdívka Kobra. Dokázal jste uspokojivě vysvětlit její původ?

„Je fakt, že z toho dělali hroznou vědu. Na začátku angažmá ani nepoužívali moje jméno, jen psali pořád dokola Kobra. Vzniklo to při mém působení v Českých Budějovicích, kdy mi současný trenér David Horejš říkal Kobra. A pořád mě hecoval, že si musím kobru nechat vytetovat, až jsem to udělal. No a pak mi to už zůstalo.“

ZDENĚK ONDRÁŠEK

Narozen: 22. prosince 1988. Výška: 185 cm. Váha: 80 kg. Stav: svobodný, přítelkyně Daria. Fotbalový post: útočník. Hráčská kariéra: Baník Stříbro (1998-2000), TJ Blatná (2000-2005), Dynamo České Budějovice (2005-2009), Zenit Čáslav (2009), Dynamo České Budějovice (2009-2012), Tromsø IL (Norsko, 2012-2016), Wisla Krakov (Polsko, 2016-2019), Dallas (2019-?). Česká liga: 80 zápasů / 22 gólů. Největší úspěchy: autor vítězného gólu v zápase evropské kvalifikace s Anglií (2019), král střelců norské ligy (2012), nejlepší hráč měsíce polské ligy (2018), člen reprezentační jednadvacítky (2011).

                                                                        Václav Prokůpek